České národní pověsti a kroniky V

Památky staročeské poesie

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Na dílo Josefa Mánesa navazuje jak národem milovaný malíř Mikoláš Aleš (1852 – 1913) tak i náš největší sochař 19.-20.stol. Josef Václav Myslbek(1848 – 1922). O obou píše s obdivem i se znalostí věci vynikající znalec, vykladač a popularizátor našeho novodobého umění V.V.Štech.

U Mikoláše Alše si všimněme, že také s prožitkem a půvabně ilustroval RKZ. Ale že i u něho je to jen nepatrný zlomek díla. Jeho mnohostranným námětem je česká minulost a slovanská vzájemnost, mytická i historická, život českého venkova a jeho kultura, nepřeberné bohatství našich národních písní.

Jako výtvarník bravurně vyjadřuje zadaný text obrazem. Ale jeho fantazie jde občas svou vlastní cestou. Zaujalo mě, jak na něj třeba působila lyrická báseň Rukopisů „Růže“:

„Ach ty růže, krásná růže!

Proč jsi tak časně rozkvetla?

Rozkvetnuvši pomrzla?

Pomrznuvši uvadla?

Uvadnuvši opadla?“

V Rukopisech jde o milostný cit. U Alše je to povzdech nad zašlými rody českých pánů, pánů z Růže, kteří se změnili - v Rožmberky.

Jako příslušník generace Národního divadla vypracoval Mikoláš Aleš soubor obrazů pro lunety foyeru budovy. Byla to „Báje o vlasti“ (r. 1878). Souběžně s obrazy ze slovanského dávnověku tvořil i cyklus „Živly“, v kterém volal po právech a svébytnosti porobených amerických Indiánů.

V „Báji o vlasti“ provází hrdinu po významných místech rodné země a ukazuje, jak hrdina „zosobňuje duševní i přírodní síly, stránky a dary naší otčiny.“ RKZ jsou výtvarným umělcům zadány jako inspirace. Ale Aleš jejich horizont překračuje. Podkládá obrazy zprostředkované RKZ jednak znalostmi tehdejší vědy, jednak je překračuje šíří vlastní obrazotvornosti. Upozorním v této souvislosti jen na dva obrazy. Na obraz „Dvůr Králové nad Labem“, který je patetickou oslavou básníků RKZ. Pod košatou lípou pěvec s varytem a svitkem básní jímá srdce naslouchajících mužů a žen. A obraz „Žalov“, kterým je místo posledního setkání hrdiny s Moranou. Ruka její ukazuje neúprosně k bráně záhrobí. Aleš tu s úctyhodnou přesností a hloubkou vystihuje nevyhnutelnou smrt hrdiny. Po svém ukazuje krajinu zániku, konce, smrti. Žalov, kam všichni dříve nebo později vejdeme. Z osudu rukou. Alšova „Vlast“ je dílo jeho vlastní, s RKZ je spojuje leda jisté citové ladění obrazotvornosti.

Vážnost a obdiv k RKZ vedly i při veřejné soutěži na sochařskou výzdobu ND, vypsané r.1875. Od umělců se požadovaly návrhy na sochy „Záboje a Lumíra“. Tyto sochy vytvořil pro Národní divadlo Antonín Wagner. Opřel se o tradici a navázal na hrdinné typy z dílny Josefa Mánesa.

Roku 1881 byla vypsána veřejná soutěž na osazení mostu Františka Palackého, rovněž sochami Záboje a Lumíra. Zvítězivší Myslbek zobrazil reky, vracející se vítězně od hranic země. Po vzoru Mánesově vytvořil typy krásného a statečného mládí, kypícího nadšením a silou. Pěvce Lumíra, původně homérsky stařeckého změnil v mladého muže a personifikoval jeho Píseň dívčí postavou. Po čase byly sochy přemístěny na Vyšehrad.

U postavy Lumíra bych se ráda zastavila. To jméno jsme znali ve škole z dějin literatury. Bylo to jméno literárního časopisu. Časopis několikrát vznikl a zanikl, měnil redaktory a přispěvatele. Nejznámější je „Lumír“ a Lumírovci v letech 70. a 80., hájící svou odlišnou koncepci proti „Ruchu“ a Ruchovcům. Šlo o spor školy kosmopolitní a národní. Ta odlišnost byla ovšem velmi relativní. Vždyť i „kosmopolita“ Jaroslav Vrchlický ve svých „Mýtech“ zbásnil zpěvy o Šárce a o svatém Prokopu podobně jako „světoobčan“ Julius Zeyer zbásnil svůj „Vyšehrad“, poutavý obraz českého dávnověku. Tam najdeme i zpěv o pěvci Lumírovi. Uveďme na ukázku pár veršů:

„Tu náhle objeví se v zlatém plášti Lumír s varytem,

u stolu zastaví se Přemysla a smutným hlasem takto zavolá:....

Tak Lumír děl a sklonil na prsa

pod tíží smutku hlavu velebnou,

s níž stříbrošedé kštice vlnily

se dlouze na plášť v proudech bohatých. ..“

Ale zkoumajíce vliv RKZ, zajímá nás, kdo byl Lumír podle RKZ? vVe zpěvu o „Velikém pobití“ najdeme tyto verše: tyto verše:

„Záboji, ty pěješ srdcem k srdci

píseň vzniklou z hoře, jako Lumír,

slovy jenž i pěním dojímal kdys

Vyšehrad i všecky kraje -

tak ty mne i všecky bratří.

Dobrého pěvce milují bozi -

pěj tedy, od nich co dáno v srdce

proti nepřátelům.“

Na typu Záboje se shodli Mánes, Aleš i Myslbek. Ale Lumír? Homérský stařec nebo mladý muž?

A ve Smetanově „Vyšehradu“ má jako pěvec s varytem důležitou roli a v Zeyerově (1841-1901) „Vyšehradu“ je mu věnován celý zpěv. Vidíme, že ta inspirace ZKZ je velmi volná, nezávazná. Často je to jen narážka a umělec tvoří své dílo po svém. I to je důvod, pro který odmítám degradovat umění 19. stol. pro údajnou epigonskou závislost na RKZ.

RKZ inspirovaly svým romantismem a český romantismus souvisel velmi těsně s národním obrozením.

V. V. Štech o tom píše: „Český romantismus souvisel s velikým národním pohybem, s obranou i výbojem obrození usilujícího o samostatnost hospodářskou, politickou i kulturní. Romantické představy a pojmy, historické postavy přenášené z literatury a báje, nabývaly naléhavosti životním přesvědčením a významem v ně vkládaným. Životnosti nabyl český mýtus pojetím Josefa Mánesa. V heroické vidině našeho pravěku, postavené do našeho života tvůrčími básnickými činy, ilustrací RKZ, deskou „Orloje“, několika prapory a kompozičními náčrtky.